Počet záznamů: 1

Richter, Václav, 1900-1970

	harmonizováno (jk01102488)
	rozpracováno
Id	0001829
Jméno	Richter, Václav, 1900-1970
Charakteristika	Narozen 30.8.1900 v Třešti u Jihlavy, zemřel 7.4.1970 v Brně. PhDr., DrSc., profesor dějin umění, umělecký historik moravský, publikace z oboru.
Národnost	česká (nepreferovaná)
Pohlaví	Mužské
Narození	30. 8. 1900 (30.08.1900 - 30.08.1900) Třešť (Česko)
Úmrtí	7. 4. 1970 (07.04.1970 - 07.04.1970) Brno (Česko)
Studium	1912 - 1920 (1912 - 1920) Gymnázium (Pelhřimov, Česko) Pelhřimov (Česko)
	1920 - 1925 (1920 - 1925) Univerzita Karlova. Filozofická fakulta Praha (Česko) učitel: Birnbaum, Vojtěch, 1877-1934 (http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/rchtrv.html)
	habilitace: 1945 Brněnská univerzita. Filozofická fakulta; obor dějiny umění se zřetelem k architektuře Brno (Česko)
	profesura: 1948 Brněnská univerzita. Filozofická fakulta Brno (Česko)
	doktorát věd: 1960 Brněnská univerzita. Filozofická fakulta Brno (Česko)

Zaměstnání	1927 - 1928 Univerzita Karlova. Filozofická fakulta; asistent Praha (Česko)
	1929 - 1945 Uměleckoprůmyslové muzeum (Brno, Česko) Brno (Česko)
	dějiny umění: 1946 - 1953 Univerzita Palackého; souběžně učil na VŠT v Brně Olomouc (Česko)
	dějiny umění: 1955 - 1970 Brněnská univerzita. Filozofická fakulta Brno (Česko)

Zdroj pro NA	PNP-LA
Životopis	Do kontaktu s filozofií se dostal již během studia v semináři F. Krejčího, popř. i prostřednictvím pozitivisticky orientované metodologie svého učitele Vojtěcha Birnbauma. Zájem o ni univerzálně vzdělaného badatele už neopustil, třebaže nejvýrazněji i nejdůsledněji se projevil až v závěrečné fázi jeho díla. Poněvadž R. si byl dobře vědom, že historická úloha pozitivismu jako myšlenkového systému skončila i v dějinách umění, pokoušel se toto vakuum vyplnit novým teoretickým programem. Tak si lze vyložit zejména jeho přechodný příklon k teorii emergentního vývoje pod vlivem J. Tvrdého, a ke strukturalismu, který mu mohl vyhovovat už odmítavým postojem k faktografické „vývojové“ historii. Rovněž v poválečném období jeho převážně analytické uměleckohistorické úsilí zřetelně převládalo nad teoretickými úvahami. Bylo však zřejmé, že pro práci s konkrétním materiálem umění, především pro objasnění metodologických problémů a uvedení nových postupů, potřeboval stále naléhavěji oporu ve filozofické reflexi. Hned v prvních seminárních cvičeních podrobně komentoval myšlenky Karla Mannheima nebo sobě ovšem bližšího Helmutha Kuhna, o něco později pak pod vlivem Paula Sartra a Claude Léviho-Strausse nadhodil domněnku (1949), že východisko z krize dějepisu umění by snad mohlo spočívat ve filozofické antropologii. Nicméně daleko závažnější byl R. souběžný zájem a posléze příklon k fenomenologické filozofii v Husserlově pojetí (jako vědy o podstatách), s níž ho nejvíce sblížil její přední český znalec a R. přítel Jan Patočka a další pozdní žák Husserlův Ludwig Landgrebe. R. ji však nepřevzal jako filozofický systém, ačkoli byla jeho tehdejšímu filozofickému zaměření blízká např. úsilím o přímé, niterné zření podstaty a možností uplatnit ji také v dějinách umění. Spíše jen použil některé metody fenomenologie, které mu měly umožnit cestu „zpět k věcem samým“, dobrat se jejich neodhalené nebo nesprávně interpretované podstaty. S jejich pomocí vznikaly – v době vyvrcholení všeplatnosti marxistické ideologie u nás – tak vynikající práce, jakými byly jeho přednášky o historiografii umění, tam zejména výklad o naivním, přirozeném postoji Vasariho, a první kapitoly knihy Raněstředověká Olomouc (1959). V nich bylo zároveň patrno, jak R. přemítání před pozadím empirického (ale i předpokládaného) materiálu, hmotná existence díla jako věci strukturované do několika objektivních vrstev, jeho nekonečná rozmanitost, vědomí, že odkazování je možné právě jen s pomocí této formy a že mezi ní a podstatou je kauzální vztah, vytvářely fenomenologickým postulátům redukce a abstrakce dosti přesnou hranici. Vyvrcholení R. hloubání o možnostech filozofie v otázkách poznání podstaty umění a zároveň jeho největší přínos k této problematice, českými historiky umění dosud nepovšimnuté, spadá do posledních let jeho života. Vedle kritických glos k článku Pierra Kaufmanna o vyjádření smrtelnosti člověka v umění (1960) a převzetí předsudku z Gadamerovy hermeneutiky při výkladu velkomoravské architektury (1965), šlo především o proslulé, interpretačně převratné Poznámy k baroknímu umění (1968). V tomto návrhu na nové filozoficko-uměleckohistorické konstituování umění 17. a 18. století, předznamenané už v úvodu ke knize o architektu Bohuslavu Fuchsovi (1966), stala se mu hermeneutickým východiskem k poznání jeho podstaty Heideggerova čtverná jednota světa, jehož jednotlivé dimenze (země, nebe, božští a smrtelní) bylo podle R. možno přetlumočit navyklými termíny současné historie umění (hmota a prostor, čas, sakrálnost a profánnost). Jeho úsilí filozofií hlouběji a plněji pochopit umělecké dílo jako objekt heideggerovsky odkrývající pravdu o světě bylo však ve svých důsledcích stále silněji motivováno gnozeologicko-ontologickým zájmem o poznání a porozumění smyslu existence člověka v jeho místní a časové zakotvenosti. Otázkám propojení filozofie a historie umění měla být věnována také jeho obsáhlá studie Obrys filozofie dějin umění (1969–70), určená především studentům, která však již zůstala nedokončena, i zamýšlená práce o prostoru a času.
Poslední změna	20150609151011.7
URL	Wikipedie CZ Wikipedie Národní autority Katalog NK ČR abART Registr sbírek výtvarného umění
Odkazy	(3) - Soubor osobních jmen a jmen rodin (rodů)

osoba

Počet záznamů: 1